Troufnu si říct, že v dnešním díle série o slavných zápasech Sunderlandu budu psát o tom vůbec nejslavnějším…

Soupeř: Leeds United

Datum: 5.5.1973

Hřiště: Wembley, návštěva: 100 000 diváků

O co šlo: finále FA Cupu

Když Sunderland vyřadil v semifinále FA Cupu Arsenal, fanoušci Lads netrpělivě očekávali zprávy o vítězi druhého semifinále Leeds United – Wolverhampton Wanderers. Překvapení se nekonalo, do finále postoupil nejlepší anglický klub druhé poloviny šedesátých a první poloviny sedmdesátých let, Leeds United.

Leeds United postoupil podobně jako Sunderland  v sezoně 1963/64 zpět do první divize, ale na rozdíl od stagnujícího Sunderlandu vytvořil manažer Don Revie špičkový tým, který během devíti let dvakrát získal titul, pětkrát skončil jako vicemistr a během tohoto období neskončil hůře než čtvrtý. A to ještě jednou vyhrál FA Cup i League Cup a třikrát odešel jako poražený finalista jedné z těchto soutěží.

Sunderland ve stejném období skončil ve First Division nejlépe na 15. místě, už třetím rokem hrál Second Division a v pohárech se dostal maximálně do čtvrtfinále. A ještě jedno srovnání: zatímco na SAFC čekal po finále ligový zápas v Cardiffu, tým Leedsu se chystal na finále PVP proti AC Milán…

Karty byly tedy před oním deštivým květnovým odpolednem rozdány celkem jasně: Sunderlandu se vpodstatě nedávaly žádné šance, i když sympatie neutrálních fanoušků však jednoznačně směřovaly k Sunderlandu – Leeds byl kvůli svému agresivnímu až brutálnímu stylu hry velmi neoblíbený. Jen dva špičkoví fotbaloví odborníci dávali ve svých predikcích Sunderlandu naději: manažer Liverpoolu Bill Shankly  a manažer Derby County Brian Clough - proč asi, že :-)

Už před zápasem své emoce neovládl Don Revie, pro kterého je nejednalo „jen“ o běžný finálový zápas. V Sunderlandu působil v letech 1956-58 jako hrotový útočník a zažil s ním sestup, navíc měl pifku přímo na Boba Stokoea. V roce 1955 totiž Revie hrál v týmu Manchesteru City, který ve finále FA Cupu podlehl Newcastle United. A v obraně NUFC nastoupil na stoperu Bob Stokoe! Navíc Revie pocházel z Middlesbrough, „toho malého městečka v Yorkshiru“, jak příznivci Červenobílých rádi svému rivalovi zpívají…

Stokoe později prohlásil: „Když jsme vycházeli ven [z tunelu na hřiště ve Wembley], Don Revie stál vedle mne. Otočil se ke mně a prohlásil: ‘Pomsta je sladká, Stokoe’. A doprovodil to několika nepěknými výrazy“. Kdyby tak Revie věděl, co ho v příštích dvou hodinách čeká! Po zápase chtěl Stokoe tutéž repliku s úsměvem Reviemu říct do očí, naštěstí pro obě strany si to však rozmyslel…

Lads do svého životního zápasu nastoupili v této sestavě: Montgomery – Guthrie, Watson, Pitt, Malone – Porterfield, Tueart,  Kerr, Horswill – Halom, Hughes

Leeds se snažil dle rady Revieho útočit více po levém křídle, kde útočným atakům Leedsu čelili relativně nezkušení Malone a Pitt. Revie se však přepočítal: zejména Pitt podal pod vedením zkušeného kolegy ze stoperské dvojice Watsona životní výkon, jeho úspěšný tackle na Clarka ze začátku zápasu mu dodal potřebnou důvěru a naznačil, že to Leeds nebude mít jednoduché.

Do zápasu oba týmy nastoupily aktivně a snažily se o vstřelení první branky. Úvodní šance Sunderlandu spálili Hughes a Horswill, příležitost Leedsu branku rovněž nepřinesla.

A pak to přišlo. Ve 31. minutě kapitán Kerr poslal do šestnáctky vysoký centr na Hughese, před nímž odvrátil na roh gólman Leedsu Harvey. Roh zahrál Hughes, balon propadl k volnému Halomovi, ten přiťukl Porterfieldovi, který svou umístěnou bombou málem protrhl síť – 1:0. Tribuny ve Wembley, které byly vyhrazeny příznivcům SAFC, doslova explodovaly nadšením!

Jen pro zajímavost: Porterfield v roce 1967 neuspěl na zkoušce v Leedsu a podepsal kontrakt v Sunderlandu! Bohužel je to zároveň jediný člen Stokoe´s Stars, který už hraje své zápasy tam nahoře…

Zbytek zápasu se nesl v jediném duchu: náporu Whites ženoucích se za vyrovnáním a snahy SAFC o rychlé protiútoky.

Na začátku druhé půle Monty zlikvidoval střelu Bremnera, poté pro změnu přišla velká šance Sunderlandu na zvýšení náskoku. Střely Hughese a Porterfielda zblokovala defenziva Leedsu a následný pokus Guthrieho skončil jen v boční síti. Levý bek SAFC se neprosadil ani s další střelou, kterou zneutralizoval Harvey.

A pak přišel druhý klíčový moment odpoledne. V 65. minutě se po ose Giles – Jones dostal balon k Reaneymu, který jej poslal obloučkem za obranu SAFC na volného Cherryho. Jeho hlavičku Monty vyrazil k nohám Lorimera, jehož dorážku Monty fantasticky vyrazil na břevno, od něhož se odrazil k Malonovi, jenž odkopl do bezpečí. Montyho famózní double-save vstoupil nesmazatelným písmem nejen do historie SAFC, ale celého Wembley…

Leeds tento okamžik zlomil. Jistě, dál se hnal za vyrovnáním, ale jeho snaha ochabovala a nedokázal si již vytvářet gólové šance. Výjimkou byla situace, kdy Clarke doslova dotlačil míč do sítě, ale branka správně nebyla uznána pro předchozí faul na Montyho.

Naopak na druhé straně Halom mohl skórovat z rychlého protiútoku, s kvalitním zákrokem se ovšem vytasil i Harvey. V poslední minutě pak podobně jako předtím Clarke „skóroval“ Halom, branka správně nebyla uznána, ale to Mackems nevadilo. Jen o pár vteřin později totiž rozhodčí zápas ukončil. Sunderland se k překvapení všech stal prvním druholigovým vítězem FA Cupu od roku 1931, naopak Leeds promarnil šanci jako první tým ve 20. století obhájit vítězství z minulého ročníku.

Wembley sledovalo, jak Bob „The Messiah“ Stokoe běží k Montymu a objímá jej. A pak cesta nahoru po schodech ke královské lóži, Bobby Kerr zdvihá pohár nad hlavu, poté čestné kolečko s pohárem před jásajícími davy. Viděl jsem tyto důvěrně známé záběry několikrát, ale pokaždé mám vyschlý krk a slzy v očích – snad se něčeho podobného sami dočkáme…

Obrazový sestřih je ke shlédnutí zde: http://www.youtube.com/watch?v=3exQ_mDdWyM

Zdroj obrázku: geofflove.co.uk